Stigmatizace: Metoda, která vede ke genocidě – ODHALENÍ ANTIKULTOVNÍHO TERORISMU

Pozor! Sekta! Co cítíte, když to slyšíte? Cítíte se ohroženi, máte strach a chcete se stáhnout, že? A rozhodně nechcete komunikovat s těmi, kterým byl „vymytý mozek“.

Stigmatizace znamená přiřazování negativních nálepek jednotlivci, skupině lidí nebo myšlence, aby se k nim vytvořil negativní postoj. Je pevně zakořeněná v našich životech. Je běžné, že si říkáme: „on je hloupý“, „ona je pomatená“ nebo „oni jsou sektáři.“ „Člen kultu“ nebo „sektář“ je v naší společnosti znamením hanby. Ale znáte skutečně pravdu, která se za těmito nálepkami skrývá? Kdo a za jakým účelem nás tlačí k tomu, abychom se takto označovali?

Stigmatizace neboli nálepkování je jednou z nejúčinnějších metod manipulace s veřejným míněním vytvářením negativních obrazů v myslích lidí. Málokdo si uvědomuje, jak je to nebezpečné. V současné společnosti je to metoda, jak dehumanizovat jednotlivce nebo skupiny lidí v očích veřejnosti. Tato metoda rozděluje lidi a podporuje nenávist vůči příbuzným, přátelům, známým, a dokonce i cizím lidem. Ještě znepokojivější je, že se jedná o metodu, která z lidí dělá potenciální vrahy.

Nálepka, která je někomu přiřazena, je v lidském vědomí vnímána jako závěr, jakýsi ustálený názor na jednotlivce nebo organizaci, který nevyžaduje fakta ani důkazy. Jinými slovy, je přijímána bez přemýšlení, analýzy nebo pochopení. Nálepka zároveň v očích ostatních lidí zcela ruší jakékoli pozitivní vlastnosti zdiskreditované osobnosti, skupiny nebo organizace. Stigmatizovaní jedinci se stávají terčem; jsou nenáviděni, je jimi opovrhováno a straní se jich. Zachází se s nimi se zlobou a odporem. Podvědomě se k nim přistupuje s celou škálou negativních reakcí: od odmítavého vyhýbání se až po násilí včetně vraždy.

Stačí připomenout otřesný příklad stigmatizace v nacistickém Německu – odznaky se žlutou hvězdou, které byli Židé nuceni nosit za nacistického režimu v Německu a v okupovaných zemích během druhé světové války. Tyto odznaky, obvykle ve tvaru Davidovy hvězdy a s nápisem „Jude“ (německý výraz pro „Žid“), sloužily k identifikaci, ponižování a izolaci židovského obyvatelstva. „Jsi Žid, jsi příčinou neštěstí německého národa“. A pak následovala strašlivá genocida.

Entering the camp and talking through the wire is strictly forbidden under threat of execution

Vstup do tábora a mluvení přes dráty přísně zakázáno pod hrozbou popravy.

Stigmatizace je nebezpečná, protože každý se může kdykoli stát vyvrhelem společnosti. Důvodem ke stigmatizaci se může stát naprosto cokoli: vaše národnost, názory, přesvědčení nebo příslušnost k nějaké komunitě. Právě stigmatizace je často základem diskriminace – porušování lidských práv na základě určitých charakteristik.

Ve starověkém Řecku bylo stigmatem cejchovní znamení vypalované na těla zločinců, zrádců a otroků. Nyní prozkoumejme, kdo a za co si v současné demokratické společnosti dovoluje stigmatizovat druhé. Vraťme se k hrozným nálepkám: „sekta“, „kult“, „sektář“ a „člen kultu“. Je zajímavé, že slovo „sekta“ původně označovalo skupinu lidí, kteří se oddělili od většího společenství. Z historického hlediska většina náboženství a náboženských společenství začínala jako sekty.

Sect

Sekta (středověká latinská secta – „myšlenková škola, učení“, z latinského sequor, což znamená „následovat“) je pojem (termín) používaný pro označení náboženské, politické, filozofické nebo jiné skupiny, která se oddělila od hlavního proudu a zastávala opačné názory. Může se také jednat o organizovanou tradici s výrazným zakladatelem a speciálním učením. Slovo sekta původně neneslo žádnou negativní konotaci. V klasické latině tento termín (secta – „strana, škola, frakce“) jednoduše označoval způsob myšlení a způsob života.

„V 11.-17. století se slovo ‚sekta‘ používalo jako synonymum pro literární, filozofickou, politickou nebo náboženskou myšlenkovou školu či společnost. Jako ‚sekta‘ mohl být označen jakýkoli filozofický kroužek, náboženské společenství, literární salon, řád (ve smyslu jak filantropické společnosti, tak například pododdělení katolické církve), a dokonce i jakákoli politická strana.“

Bertil Persson

„Historie používání metody stigmatizace pomocí nálepek a hanebných označení je úzce spjata s činností antikultovních organizací a totalitních režimů v celé historii lidstva. Antikultovní organizace byly vždy horlivými bojovníky proti kultům a sektám a byly to právě ony, kdo původně způsobil, že neutrální slova získala krajně negativní konotaci. Dnes jejich představitelé tvrdí, že jsou odborníky na to, jak rozpoznat, které náboženské či nenáboženské organizace jsou ‚totalitními sektami‘ nebo ‚destruktivními kulty‘. Přidáním přídavných jmen ‚totalitní‘ nebo ‚destruktivní‘ ke slovům ‚sekta‘ a ‚kult‘ získala tato označení zlověstný význam a posílila vnímání ‚nebezpečnosti‘ společenství, na něž jsou tato označení připevněna. Všimněte si, že stigmatizovány jsou i nenáboženské organizace. Pokud si myslíte, že antikultovní subjekty bojují pouze proti ‚opozici‘ v rámci konkrétních náboženských směrů, jste na omylu. Monitorují každého z nás a zaměřují se na každého, kdo se odváží mít vlastní názor, kdo myslí a jedná jinak, než bylo předepsáno. Předepsano kým? To je otázka, na kterou se chystáme odpovědět.“ [2]

Odkud vlastně pochází antikultismus?

Abychom to pochopili, podívejme se do dějin raného křesťanství, přesněji řečeno konkrétně na pronásledování prvních křesťanů.

Mnoho různorodých náboženských škol, které se objevily v prvních staletích po Kristově příchodu a téměř se staly dominantní formou křesťanství, se souhrnně nazývalo gnosticismus. Termín gnosticismus pochází z řeckého slova gnosis, což znamená „poznání“. Gnostik je člověk, který získal zvláštní poznání a žije podle něj. V tomto ohledu nemá pojem gnóze žádnou negativní konotaci.

Termín gnostik získal negativní význam, když jej raní církevní otcové použili pro některé skupiny věřících, které byly v té době všeobecně známé a odtrhly se od církevního učení. Až do 2. století n. l. existovaly v oblasti Středomoří četné křesťanské skupiny, které spadaly pod název gnostici: simoniáni, nikolaité, opité, naaséni, sethiáni, peraté, basilidiáni, karpokratiáni, valentiniáni, markoziáni. Tito lidé byli ranými církevními otci označováni za heretiky a gnostické spisy prohlašovány za kacířství. V moderním pojetí je označovali jako „sekty“.

Hereze (z řeckého αἵρεσις, což znamená „volba, směr, škola, učení, sekta“) označuje vědomý odklon od náboženského učení, které někdo považuje za správné. Takový odchylný směr nabízí odlišný přístup k náboženskému učení. Představitelé dvou různých směrů náboženského učení se tak mohou vzájemně obviňovat z hereze.

Svatý Irenej z Lyonu byl první, kdo použil termín hereze v negativním smyslu, a to v souvislosti s herezí Šimona Samaritána (Sk 8,9-24).

Fragment of a 20th-century Greek icon depicting St. Irenaeus of Lyon

Fragment řecké ikony z 20. století zobrazující svatého Ireneje z Lyonu.

Svatý Irenej uvádí, že Šimonovi stoupenci se rozšířili po celé Alexandrii, Malé Asii a Římě, takže „se objevily celé zástupy gnostiků jako houby po dešti“. (Proti kacířství, I, 29,1) Je zajímavé, že při vytváření negativního obrazu Židů je nacisté přirovnávali k jedovatým houbám. Že by náhoda? Nepravděpodobné.

Ze všech výše zmíněných směrů gnostiků jsou nejznámější valentiniáni. Jak řekl svatý Irenej, působili uvnitř církve a byli jako „divoká šelma, která se zvedá ke skoku“. Tento církevní otec proti nim bojoval ještě více přímočaře. Připomeňme si, jak se obecně bojovalo proti prvním křesťanům. Křesťané byli zabíjeni, předhazováni divokým zvířatům v cirkusech, proměňováni v živé pochodně k osvětlení nočních slavností, mučeni nebo pohřbíváni zaživa. Mezitím masy lidí, kteří byli svědky těchto zvěrstev, prožívaly obrovský strach, že se stanou jedněmi z nich – jedněmi z těch, kteří se odvážili myslet nebo věřit jinak. Tak hrozné byly důsledky metody stigmatizace, nálepkování či cejchování – metody, která v dnešní době nabyla neuvěřitelného rozsahu.

V prvních staletích našeho letopočtu byli křesťané obviňováni ze všech možných i nepravděpodobných zločinů, které si lze jen představit: údajně porušovali státní zákony, ničili samotný stát a instituci rodiny, dopouštěli se prostopášnosti, zabíjení dětí, rouhání a kdovíčeho ještě. Byli obviněni z toho, že vyznávali jinou než státní víru. Svatý Irenej řekl, že lidé „nepříliš silné mysli a důvěřiví, zvláště ženy“ jsou náchylní k herezím (různým sektářským učením). Sám Irenej byl často svědkem následného pokání „svedených“. Povědomý příběh? Není to obraz sektáře či člena kultu, který v myslích lidí formují moderní antikultovní organizace?

„Spisy svatého Justina Mučedníka a dalších křesťanských spisovatelů 2. století, kteří s ním souvisejí, představují svou povahou apologetickou činnost starověké církve, činnost nasměrovanou ven a zaměřenou proti vnějším nepřátelům. V jeho díle hledali pozdější církevní otcové a učitelé svědectví pravdy; v moderní době se římskokatoličtí a protestantští teologové odvolávali na jeho autoritu při řešení sporů o vyznávání víry a při objasňování otázek týkajících se kánonu posvátných knih, dějin obřadů a dogmat církve.” [1]

„Historikové zdůrazňují skutečnost, že to byl církevní antisemitismus, který určil osobitý charakter německých národních hnutí, tedy samotného nacismu. Radikální vektor proti Židům a jinověrcům byl tedy nastaven dávno před vznikem gestapa. Je zajímavé, že v roce 1933, bezprostředně po svém vzniku, začalo gestapo přejímat praktiky a vyměňovat si dokumenty právě s antikultovním Apologetickým centrem. Protestantští pastoři s radikálními názory neustále naléhali na gestapo, aby zpřísnilo opatření proti Židům a jinověrcům.“

Při porovnání všech těchto skutečností je zřejmé, že není náhodou, že Centrum pro náboženská studia (CRS), které v roce 1993 založil A. Dvorkin (jeden z vůdců moderního antikultovního hnutí, které je v podstatě novým nacismem), bylo pojmenováno po Irenejovi z Lyonu. Toto centrum bylo založeno s podporou Ruské pravoslavné církve a svým modelem je kopií nacistického apologetického centra, které spolupracovalo s gestapem.

Co bylo na učení gnostiků tak nebezpečné?

„Gnosticismus je nejen učení o víře v existenci Boha, ale také cesta, kterou se dosahuje přímého poznání (‚gnóze‘) Boha, neboli osobního spojení věřícího s ním. Stoupenci gnosticismu stavěli osobní duchovní poznání (gnózi) nad pravoslavné učení, tradice a autoritu tradičních náboženských institucí.“ Jednoduše řečeno, věřili, že člověk ke spojení s Bohem a duchovní spáse nepotřebuje prostředníky, jako jsou církevní otcové. Není to to, o čem mluvil Ježíš?

„Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.“ [3] (Matouš 23, 8-10)

Porovnejme Ježíšova slova s pojmem „církevní otcové“

Církevní otcové (řecky Ἐκκκλησιαστικοί Πατέρες; v pravoslaví Svatí otcové): Čestný titul používaný od konce 4. století jako označení skupiny významných církevních duchovních a spisovatelů minulosti, jejichž autorita měla zvláštní váhu při utváření dogmat, hierarchického uspořádání a bohoslužby církve, jakož i při sestavování kánonu – seznamu svatých knih Bible (oddělujícího Bohem inspirované knihy od apokryfů).

Titul (z latinského titulus, což znamená „nápis“; „čestné postavení“) je čestná hodnost (např. hrabě, vévoda), která je dědičná nebo se uděluje doživotně jednotlivcům (obvykle šlechticům), aby se zdůraznilo jejich zvláštní výsadní postavení.

Nabízí se logická otázka: Kteří z nich byli skutečnými následovníky Kristova učení? A kdo byli ti, kteří je brutálně povraždili? Je obecně přípustné obviňovat, pronásledovat a vyhlazovat lidi jen proto, že v něco určitým způsobem věří?

Dalším výrazným obdobím činnosti antikultovních organizací je doba inkvizice ve středověku.

Zde je to, co o ní napsal Bertil Persson, švédský profesor komparativní religionistiky, doktor teologie, ve své knize Boj proti sektám [4]:

„V roce 364 se Římská říše rozdělila na Západořímskou říši a Východořímskou říši, z nichž každá měla svého císaře. V roce 1054 došlo ke schizmatu mezi západořímskou a východokřesťanskou (pravoslavnou) církví. Hierarchové západořímské církve označili společenství Kristova hnutí ve východní církvi za sekty. V roce 1184 byli poprvé jmenováni zvláštní policisté ‚ochrany víry‘, kteří měli provádět rozhodnutí koncilů. Aby byli kacíři jednou provždy vymýceni, byla v Římě na IV. lateránském koncilu v roce 1215 zřízena inkvizice, zvláštní instituce, jejímž úkolem bylo veřejné odsuzování kacířů, ochrana církve a shromažďování informací o herezích a sektách. V roce 1224 schválil Fridrich II (císař Svaté říše římské, 1212-1250) zákon, podle kterého měli být kacíři upalováni na hranici. V roce 1231 papež Řehoř IX (1227-1241) zřídil zvláštní inkviziční soud.“

Ukazuje se, že křesťanská pravoslavná církev byla původně sektou a stoupenci Kristova učení byli sektáři. Hierarchové západořímské církve byli horlivými bojovníky proti sektám a kultům, tedy antikultisti, kteří zřídili inkvizici a zabývali se pronásledováním „sektářů“ a „členů kultů“ tím, že proti nim páchali nejkrutější masakry.

„Rozsáhlé represe vyvrcholily po roce 1484, kdy Inocenc VIII (papež v letech 1484-1492) jmenoval Němce Heinricha Kramera (1430-1505) a Jakuba Sprengera (1436-1495) mnichy dominikánského řádu, ‚policejními strážci víry‘ se zvláštním úkolem připravit příručku pro vymýcení čarodějnic a kacířů, jak byli v té době často nazýváni přívrženci sekt a kultů. Traktát Malleus Maleficarum („Kladivo na čarodějnice“) byl dokončen v roce 1486. Nejvíce se používal v germánských zemích, zejména v Rakousku a Bavorsku.“

Středověká „svatá“ inkvizice [5] byla tedy prototypem antikultovních organizací. Slovo inkvizice dodnes vyvolává hrůzu, neboť znamená kruté mučení, brutální ponižování lidí a jejich upalování zaživa na hranici. Krvavý teror, který trval téměř tři století.

Policií byli mniši – „strážci křesťanské víry“, víry postavené na Kristových přikázáních! Kristus řekl lidem:

„Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem: jako jsem já miloval vás, abyste se i vy milovali navzájem…“.

Jan 13,34-35 Nová verze krále Jakuba [6]

Ježíš přinesl učení o Lásce, které má kořeny ve svobodě volby dané Bohem každému člověku: vybrat si, čemu věřit, čemu nevěřit, zda být na Boží straně, nebo ne. Sám Ježíš tato přikázání nikdy neporušil, čímž dal příklad svým následovníkům. Ježíš mluvil o rovnosti lidí před Bohem. Ježíš učil nesoudit a být milosrdný:

„Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno…“

Lukáš 6:36-38 Nová verze krále Jakuba [7]

Jak tedy mohla v srdci křesťanské církve vzniknout inkvizice, která brutálně zavraždila obrovské množství lidí jen proto, že se snažili uplatnit své právo být svobodnými lidmi a zvolili si vlastní cestu k Bohu?

Kdo se mohl povýšit nad Boha tím, že porušoval Kristova přikázání, zabíjel lidi a rozhodoval o tom, kdo má žít a kdo ne? Ježíš před takovými lidmi varoval:

„Podle toho poznáme, kdo jsou děti Boží a kdo děti ďáblovy: Každý, kdo nečiní, co je správné, není Božím dítětem, ani ten, kdo nemiluje svého bratra a sestru.“

1 Jan 3,10 Nová mezinárodní verze [8]

Kdo tedy byli tito kati zvaní „svatá inkvizice“ a v co věřili? I maniaci věří, že mají právo rozhodovat o tom, zda si člověk zaslouží žít, nebo ne, ale jsou považováni za nebezpečné pro společnost. Stejně jako byl za nebezpečný uznán fašismus, který vyhladil miliony lidí. Proč tedy dodnes nebyl antikultismus a jeho stoupenci uznáni za nebezpečnou hrozbu pro společnost a lidské životy?

Podívejme se na samotné kořeny vzniku nacismu. Opět se musíme vrátit do nitra církve a k zakladateli protestantismu Martinu Lutherovi, který byl „krajně netolerantní vůči jiným křesťanským vyznáním a náboženským hnutím, až do té míry, že požadoval trest smrti pro občany, kteří chápali víru v Krista jinak než on.“ Netolerance k jakémukoli nesouhlasu a nelítostný antisemitismus byly charakteristickými rysy zakladatele protestantismu. Následují jeho přímé citáty: „Proto ať každý, kdo může, bije, zabíjí a bodá, tajně nebo otevřeně, pamatujíc, že nic nemůže být jedovatější, škodlivější a ďábelštější než rebel. Je to stejné, jako když je třeba zabít vzteklého psa; neuhodíš-li ho, uhodí on tebe a s tebou celou zemi.“

Luther tvrdil, že Židé jsou pro německý národ prokletím, a navrhoval, aby „jejich synagogy nebo školy byly vypáleny… na počest našeho Pána a křesťanství.“ Tvrdil, že kdyby měl pokřtít Žida, „vzal by ho na most, pověsil by mu na krk kámen a shodil ho.“ Hitler Luthera obdivoval a označil ho za nejvýznamnějšího německého génia. Mnozí badatelé považují Luthera za předchůdce moderního antisemitismu a v jeho postoji k Židům nacházejí samotný zárodek nacistické doktríny, přičemž poznamenávají, že Hitler „se řídil Lutherovými přesnými pokyny ohledně Židů“. Právě jeho pokyny naučily národní socialisty, jak se chovat k Židům a nežádoucím náboženským menšinám.

Bohužel to však nebyl jediný zdroj pro formování nacismu. V celé historii lidstva můžeme pozorovat neustálou přítomnost myšlenek vedoucích ke vzniku fašismu, genocidy a masového teroru. Všechny však mají jeden klíčový společný bod: nesnášenlivost k odlišnému názoru, svobodě slova a náboženství; a všechny vedou k boji proti sektám a kultům, tedy k antikultovním organizacím a těm, kdo za nimi stojí.

Dalším zdrojem myšlenek národního socialismu byl Jörg Lanz von Liebenfels (1874-1954) alias Adolf Josef Lanz, rakouský politický a rasový teoretik a okultista, který byl průkopníkem ariosofie. (Ariosofie je gnostické deistické náboženství založené na antisemitismu a rasismu.) Byl bývalým mnichem a zakladatelem časopisu Ostara, kde publikoval antisemitské a etnické teorie. Je považován za „muže, který dal Hitlerovi jeho ideje“.

Jörg Lanz von Liebenfels (Adolf Josef Lanz)

Zde o něm píše Bertil Persson: „Lanz zahájil svou kariéru v roce 1893, kdy se stal mnichem cisterciáckého řádu v opatství Heiligenkreuz u Vídně. V roce 1899 klášter opustil a oženil se s bohatou židovskou vdovou. Ta o několik let později zemřela. V roce 1900 založil řád nových templářů. Současně se připojil k Schönererovu hnutí.“

Vlajka Řádu nových templářů

Georg Ritter von Schönerer byl nazýván „Hitlerovým duchovním otcem“. Od roku 1879 až do konce 19. století byl vlivným vůdcem nejprve německých nacionalistů a poté Všeněmeckého svazu. Schönerer byl radikální antisemita a měl silný vliv na mladého Adolfa Hitlera, který ho považoval za jeden ze svých vzorů. Schönerer požadoval vyloučení Židů ze státní správy, škol, univerzit, klubů a novin. V roce 1900 Pangermánské hnutí, které vedl, požadovalo ve vídeňském parlamentu vyplacení prémie za každého vyhlazeného Žida. Pronášel propagandistická hesla jako „Člověk, který dospěl pod chladným nebem, je povinen vyhubit parazitické rasy, stejně jako je třeba vyhubit hrozivé jedovaté hady a divoké dravé šelmy“, nebo jiná hesla jako „Žid nebo křesťan – to je jedno – v rase leží prase“.

Schönerer byl představitelem ideologie Velkoněmecké říše kombinované s radikálním antisemitismem, který stále zdůvodňoval „rasovými“ motivy. Vyznával přesvědčení, že Rakousko by mělo být osídleno výhradně německy mluvícími obyvateli. Schönerer nutil své stoupence, aby ho oslovovali Vůdce a zdravili ho výkřikem „Heil!“.

Mnoho svých myšlenek Schönerer převzal od svého staršího německého spolupracovníka Adolfa Stoeckera, protestantského německého teologa, politika a dvorního kaplana.

Adolf Stoecker

Stoecker se považoval za „zakladatele a otce antisemitského hnutí“. Byl „prvním, kdo učinil antisemitismus hlavním heslem moderní politické strany“. Stoecker považoval židovství za „cizí kapku krve v našem národním těle: je to destruktivní síla“. Říkal, že boj proti Židům je skutečnou rasovou válkou, protože „židovstvo touží po moci, chce si přivlastnit náš nejlepší majetek, naše křesťanské náboženství, kulturu a našeho německého ducha“.

Takoví byli učitelé Lanze von Liebenfelse, který se jako „náboženský a politický odborník na sekty“ věnoval přetváření těchto pojmů a myšlenek v teorii, kterou jako základ přijal Adolf Hitler a národní socialismus.

Níže jsou uvedeny myšlenky samotného Lanze von Liebenfelse, „náboženského a politického odborníka na sekty“:

„Lanzovým cílem v Řádu nových templářů bylo postavit třídní boj do kontrastu s bojem rasovým a posílit ho násilím ‚až po kastrační nůž‘. Jeho myšlenky měly umožnit vyšším třídám a imperialistickým skupinám ospravedlnit ‚jakýkoli druh vykořisťování‘. Zejména mělo být znovu zavedeno ‚zotročení‘ obyvatelstva a toto pravidlo mělo být vynuceno ‚kastrací‘ těch, kdo by smýšleli jinak. Lanz důrazně odsoudil křesťanskou tradici soucitu a vyzval k tvrdému jednání proti méněcenným, včetně jejich odstranění. Byl zejména proti hnutím demokracie, socialismu a feminismu, která usilovala o to, co Lanz považoval za škodlivou emancipaci znevýhodněných společenských vrstev.

Lanz chtěl vyřešit ‚problém‘ méněcenných ras a tříd tím, že zabrání jejich reprodukci nucenou sterilizací a kastrací. Uvažoval však také o jejich deportaci na Madagaskar nebo o jejich upálení jako oběti Bohu.

Lanz byl přesvědčen, že nastal čas zastavit nárůst méněcenných ras a obnovit původní božství Árijců. Německo by pak prostřednictvím dobývání vytvořilo celosvětovou říši, kde by vládla aristokracie a rasově méněcenní lidé by byli zničeni.“

Právě tito lidé prosazují v naší společnosti „čistotu víry“ a „čistotu rasy“ a právě tyto hodnoty jsou základními hodnotami antikultovních organizací.

V roce 1921 založila protestantská církev v Německu Apologetické centrum (Apologetische Centrale), které provádělo hektickou antikultovní činnost zaměřenou proti různým sektám, kultům, spolkům a nekřesťanským společenstvím a v podstatě bojovala proti jakémukoli svobodnému myšlení. Od tohoto okamžiku začalo centrum vytvářet seznamy takzvaných „sekt“, tedy všech sdružení, která považovalo za nebezpečná pro státní ideologii. Později byl tento archiv předán gestapu ke společnému boji proti svobodnému myšlení. Jakmile nacisté začali spolupracovat s Apologetickým centrem, nacismus nabyl své nejtvrdší podoby a všichni víme, jaká tragédie čekala celé lidstvo kvůli činnosti těchto „odborníků na sekty“ ve 30. a 40. letech 20. století.

Podívejme se nyní na naši dobu a zjistěme, zda nás historie něčemu naučila.

Počínaje devadesátými lety minulého století až do dnešních dnů můžeme pozorovat aktivní činnost antikultovních organizací po celém světě. Jedním z nejvýznamnějších vůdců antikultovního hnutí v Rusku i ve světě je Alexandr Dvorkin, novodobý „odborník na sekty a kulty“, který zavedl termín „totalitní sekta“ a kterého skuteční odborníci na religionistiku označují za typického náboženského extremistu.

Moderní antikultista Alexander Dvorkin. Odborníci na religionistiku ho označují za typického náboženského extremistu

Psychiatři jasně identifikovali duševní stav tohoto muže, který se dlouhá léta léčil na psychiatrické klinice. Byla u něj diagnostikována maniodepresivní psychóza, psychofyzický infantilismus, patologický vývoj osobnosti a podezření na schizofrenii.

Psychiatrické vyšetření zjistilo, že A. Dvorkin trpí psychotickou poruchou, která způsobuje trvalé nevratné zkreslené vnímání okolní reality. V důsledku toho se u něj projevuje zjevná nesourodost emocí a porucha volních a psychických procesů. Odborníci dospěli k závěru, že činnost takového pacienta se pravděpodobně neopírá o seriózní vědeckou základnu udržovanou dlouhodobým pozorováním nebo vyžadující analytické schopnosti.