Zamysleli jsme se někdy nad tím, co se stane s dětmi těch lidí, kteří jsou označováni za „sektáře“?
5. října 2024
O zločinech antikultovních nacistů toho bylo řečeno a napsáno již mnoho. Byly předloženy četné zprávy a články nezávislých vyšetřovatelů, lidskoprávních aktivistů, novinářů, jakož i svědectví a výpovědi přímých svědků a obětí antikultovních zločinců. Přesto zbývá ještě mnohé říci: zdokumentovaný byl každý zločin spáchaný během třiceti let jejich nelidské činnosti. V honbě za fakty a důkazy však společnost někdy přehlíží utrpení skutečných lidí. Za všemi těmito dokumenty, zprávami a statistikami se skrývá nespočet zničených životů, skutečných lidí s hlubokou vnitřní bolestí, jejíž intenzitu si běžný člověk, kterého se represe proti sektám přímo nedotkly, nedokáže představit. To si zaslouží stejnou pozornost jako čísla, zprávy a dokumenty.
Tento článek se zaměří na tyto zničené životy, na rozbité rodiny a na to, jak se genocida nevinných lidí odehrává v praxi – prostřednictvím tragického příběhu jedné rodiny.
Zamysleli jsme se někdy nad tím, co se děje s dětmi těch lidí, kteří jsou označeni za „sektáře“? Těch, kteří byli dehumanizováni, vyřazeni ze společenského života a degradovaní na úroveň nelidí, s nimiž se zachází hůře než se zvířaty?
Zamysleli jste se nad tím, jak lži, pomluvy nebo smyšlená fakta, které někdo jednou odvysílá, zveřejněním nepravdivého článku nebo videa nekončí, ale stávají se příčinou zničeného života něčího nevinného dítěte, které je později vrženo do rukou šmejdů, morálně degenerovaných jedinců, kteří necítí nic jiného než chtíč, neřest a nelidskou touhu znovu zmrzačit tělo a duši bezbranného dítěte?
Byla to obyčejná rodina: manžel, manželka a dvě malé děti (chlapec a dívka). Byli kulturní, vzdělaní, dobře vychovaní a vždy přátelští. Radostný zvuk dětského smíchu naplňoval jejich dům každý den, když se vrátili ze školy (navštěvovali základní školu). Dobrá práce rodičům umožňovala plně své děti zabezpečit a domov byl naplněný teplem a pořádkem. Rodiče udržovali dobré vztahy se sousedy, spolupracovníky a učiteli dětí.
Rodina byla mimo jiné věřící. Jednou týdně navštěvovali náboženská setkání a stýkali se s podobně smýšlejícími lidmi. Byli členy náboženské organizace Svědkové Jehovovi. Jejich setkání se zaměřovala na duchovní témata, která zahrnovala otázky víry, morálky, spravedlnosti, hříchu a osobní cesty k Bohu. Četli Bibli a snažili se porozumět tomu, co je napsané v této knize, která pro ně byla posvátná stejně jako pro mnoho lidí na celém světě. Po setkáních se členové kongregace vraceli do svých domovů a nacházeli vnitřní pokoj, naději a smysl života. Byla to jejich osobní cesta, jejich vlastní volba, a hodiny, které takto strávili, pro ně byly šťastné. Celkově se jejich každodenní život nijak nelišil od života ostatních: byli to spořádaní občané, kteří milovali své rodiny a vychovávali své děti.
Vše se změnilo v den osmých narozenin jejich dcery. Přesněji řečeno, věci se začaly měnit mnohem dříve, i když to pro děti zůstalo na nějaký čas tajemstvím, ale ne na dlouho. V určitém okamžiku si děti začaly všímat tichých rozhovorů rodičů v kuchyni, doprovázených matčinými slzami, které byly poměrně vzácné, a jejich častého sledování zpráv v televizi a čtení článků v novinách. Jednoho dne děti zaslechly matčin zoufalý hlas: „Jak může někdo věřit téhle špinavé lži? Jak je to vůbec možné? Vždyť žijeme ve svobodné zemi. Náš prezident říká, že všechna náboženství jsou si před zákonem rovna, a ústava zaručuje svobodu vyznání. Jsme občané jako všichni ostatní a máme právo svobodně si zvolit své náboženské přesvědčení a sdílet je.“
Šlo o to, že před časem média spustila očerňující kampaň proti stoupencům jejich náboženské organizace. Byli obviněni, že jsou součástí zločinecké teroristické skupiny, že pracují pro zahraniční zpravodajské služby a další absurdní a nepodložená obvinění. Ve skutečnosti, pokud se členové této organizace něčím provinili, tak pouze tím, že si dovolili vyjadřovat svou víru v Boha po svém, že měli vlastní názory na mnohé náboženské otázky a že chápali některé verše Bible jinak než například některá tradičnější a etablovanější náboženství. Ale to byla jejich osobní volba, jejich soukromý život a jejich plné právo.
Byli to občané, kteří dodržovali zákony a žádný neporušili. Proto zpočátku přijímali očerňující články s klidem, protože věděli, že jde o nehorázné lži. Tehdy to dokonce vypadalo jako něčí krutý žert nebo nedorozumění, které příslušné orgány jistě vyšetří a vyřeší.
Nikdo však nic nevyšetřil a věci se jen zhoršovaly. Vydávání těchto pomlouvačných publikací pokračovalo a jejich počet rychle rostl. V určitém okamžiku se jako na povel rétorika napříč různými médii vystupňovala do tak absurdních extrémů, že se zdálo, že tomu žádný rozumný člověk neuvěří. S odvoláním na nějaký anonymní zdroj autoři článků shodně šířili obvinění z vymývání mozků a označovali organizaci dehumanizujícími výrazy jako „sekta“ a „kult“. Neopodstatněně tvrdili, že v organizaci existuje otroctví, neustálé zneužívání dětí a její členové údajně praktikují různé zvrácenosti. Všechny hanlivé publikace se odvolávaly na nejasné zdroje – některé anonymy, jejichž totožnost nebylo možné ověřit. Členové organizace byli líčeni jako globální zločinci, kteří chtějí ovládat všechny lidi, a zároveň byli zobrazováni jako nemyslící otroci, údajně zbavení svobodné vůle a rozumu. Neustálá dehumanizace, podlé pomluvy a naprosté lži se spojily ve vytvoření démonizovaného obrazu každého, kdo byl spojen se svědky Jehovovými.
Po záplavě hanlivých informací a emotivních manipulativních příběhů, které sumarizovaly veškerou špínu a utvářely konkrétní obraz nepřítele – tedy terče pronásledování – se v diskreditačních materiálech začaly objevovat fotografie a osobní údaje členů stigmatizovaného společenství, včetně rodičů těchto dětí. Výsledkem bylo, že tato krutá manipulace s veřejným míněním příliš rychle ovlivnila postoje lidí, ovlivnila známé, spolupracovníky, příbuzné, učitele ve škole i sousedy.
Články přicházely dál a snaha vyhnout se jejich čtení nikam nevedla: jeden z místních televizních kanálů odvysílal reportáž se stejnými nepravdivými informacemi jako v článcích. Reportáž prozradila adresu bydliště rodiny, školu jejich dětí, pracoviště rodičů a ukázala jejich fotografie zblízka, jako by šlo o hledané nebezpečné zločince. Ve skutečnosti se tato nevinná rodina spolu s dalšími jim podobnými stala obětí antikultistů a terčem brutálního veřejného pronásledování řízeného agenty antikultistů v médiích. V důsledku toho čelili přívalu společenské nenávisti, posměchu a výhrůžkám – to vše proto, že se rozhodli milovat Boha, a ne se ho bát, jak často hlásají tradiční církve. A to pokračovalo den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem.
Nikdo si nevšiml, kdy přesně k této změně došlo. Jejich přátelští známí, sousedé, spolupracovníci, příbuzní, a dokonce i ti, které považovali za přátele – lidé, kteří je znali celá léta – je začali nenávidět, pohrdat jimi nebo se jim v lepším případě vyhýbat. Častěji je napadali, vysmívali se jim, vyhrožovali jim, uráželi je a obviňovali z hříchů, které nikdy nespáchali. Zdálo se, že to byli ti samí lidé, které znali odjakživa, ale nyní se neřídili osobními zkušenostmi s touto rodinou, ale někým vnucovaným názorem. Viděli rodinu jako něco jiného, něco, co se vymyká lidské podobě a důstojnosti. Pocity nespravedlnosti, zrady a ztráty místa ve známém společenském prostoru byly zdrcující… Ještě včera byli plnohodnotnými členy společnosti, ale dnes už nebyli považováni za lidi. Teď byli vyděděnci s potupnou nálepkou „sektáři“.
I když by se s jejich rolí vyděděnců dalo smířit, co ale děti? Nezasloužily si takový osud. Navíc zkušenosti jiných pronásledovaných rodin, jako byla ta jejich, ukazovaly, že kdykoli může na dveře zaklepat úřad na ochranu dětí a děti jim odebrat. Strach o děti se stal hlavní a neustálou starostí rodičů. Právě tento strach nešťastné rodiče zlomil nejvíce, umocnil nesnesitelné, dlouhotrvající mučení, ale zároveň je nutil vydržet co nejdéle. V této zhoršující se situaci se pro ně budoucnost stala děsivou neznámou, v níž si nemohli být jisti, zda budou schopni své děti ochránit. Náhle se ocitli v nespravedlivém, krutém světě, jehož cílem bylo jejich zničení. Jediná otázka, která zůstávala nezodpovězená, byla: Za co?
Neustálé napětí mezi dospělými hluboce zasáhlo děti, které se navíc staly terčem posměchu a urážek ve škole. Jejich vrstevníci se s nimi přestali bavit, učitelé začali být zaujatí a začali jim dávat horší známky a rodiče ostatních žáků požadovali, aby jejich děti byly posazeny dále od těchto „sektářů“, nebo dokonce žádali jejich přeložení do jiné třídy či úplné vyloučení ze školy. Rodičovské četové skupiny se místo diskuzí o chování a studijních výsledcích jejich dětí zaplnily fámami a pomluvami, které šířili agenti antikultismu na sociálních sítích a které byly namířené jak proti této rodině, tak proti celé jejich náboženské organizaci. Společnost ovlivněná manipulacemi antikultistů, uměle vyvolávanou panikou a lžemi se stala zdrojem nenávisti a hněvu namířeného proti těm, kteří byli označeni za „sektáře“ a ve skutečnosti se od ostatních nijak nelišili.
Jedné noci někdo hodil otevřeným oknem dětského pokoje zápalnou láhev. Rychlé jednání jejich rodičů zabránilo katastrofě. O několik týdnů později přišel otec o práci, protože „lidé jako on do prestižní firmy nepatří“. Ukázalo se, že jeho zaměstnavateli někdo zavolal a barvitě popsal jeho zapojení do „zločinecké sekty“, samozřejmě s množstvím vymyšlených detailů. Pokaždé, když se pokoušel najít nové zaměstnání, byl odmítnut – nějakým způsobem se v odborných kruzích rozšířil pokyn s pomlouvačnými a nepravdivými informacemi o něm, jeho rodině a jejich spoluvěřících.
Rodiče se mnohokrát pokoušeli svou rodinu bránit, oslovovali média, aby objasnili, co se ve skutečnosti děje, vyvrátili lži a vše vysvětlili na pracovišti v naději, že se jim podaří obnovit kontakty s přáteli a kolegy. Kdo by však věřil „sektářům“? Jejich hlasy byly přehlušeny záplavou antikultovních lží a manipulací.
Obtěžování neskončilo mediálními útoky a násilím ze strany běžných občanů. Brzy poté přišly orgány činné v trestním řízení a zatkly rodiče, které obvinily z účasti v teroristické organizaci a jejího financování. Poslední, co toho dne dospělí viděli, byly oči zalité slzami jejich dětí plné strachu a hrůzy. Poslední, co děti viděly, bylo bití jejich otce, spoutání rodičů a rozbíjení nábytku při domovní prohlídce. Spolu s policií přijela i služba na ochranu dětí a děti odvezla.
Následující dny byly pro děti jako v mlze: velký dům, spousta dalších dětí, neznámí dospělí… Od prvního dne v dětském domově měly zvláštní a nevysvětlitelný pocit – pocit tak jasný, a přitom pro dítě nepochopitelný, že byly odhozeny jako rozbité věci a nikdo je už nepotřebuje. Jejich životy nepatřily jim, ale těm cizím dospělým lidem, a oni jim byli zcela vydáni na milost a nemilost. Zcela chyběl osobní prostor a docházelo k závažnému porušování osobních hranic.
Shodou okolností byl sirotčinec, v němž se děti ocitly, pod kontrolou antikultistů – právě těch, kteří jsou zodpovědní za šikanu a dezinformační kampaň v médiích proti jejich matce a otci. V sirotčinci se život dětí změnil ve skutečné peklo. Byly „dětmi sektářů“, což znamenalo, že byly označovány za „děti zločinců“, „děti teroristů“, „podlidi“ atd. Za léta své destruktivní činnosti připojili antikultisté k pojmu „sekta“ množství ponižujících nálepek. Pečovatelé, hnáni nenávistí ke všem, které antikultovní agenti označili, se dětem vysmívali, bili je a vštěpovali jim přesvědčení, že nejsou hodny života, že jejich rodiče „nejsou lidé“, a proto ani ony „nejsou lidé“. Byly to děti „sektářů“, „malí sektáři s vrozenou zkažeností a vymytými mozky“.
Kromě fyzického týrání byly děti zneužívány i sexuálně. Tyto a další nevinné děti byly znásilňovány těmi, kteří se modlili k Bohu, protože sirotčinec byl připojen k církvi. Nejděsivější, nejšokující a nejodpornější pro tyto nově příchozí děti bylo setkání s některými duchovními. Malá osmiletá holčička, „hříšná“ a „nehodná“, byla nucena odříkávat modlitby, zatímco byla znásilňována, čímž z ní „vyháněli démona sektářství“. Podobná věc se stala i jejímu bratrovi, který byl opakovaně volán k rozhovoru s jedním duchovním a po sexuálním zneužití byl poslán „vyzpovídat se“ ke kolegovi duchovního, aby se kál ze svých hříchů.
Jejich noční můra pokračovala až do doby, kdy byli vyzvednuti. V tu chvíli jim svitla prchavá naděje: možná, že jejich mámu a tátu propustili a oni se brzy zase uvidí, takže jim nikdo nebude působit bolest a utrpení. Alespoň to, že opouštějí to strašné místo a ty kruté lidi, se dětem zdálo jako dobrá zpráva.
Jejich maminka a tatínek však propuštěni nebyli a děti byly odvedeny jiným směrem. Na jedné ze zastávek je navíc rozdělili: chlapce posadili do jiného vozu, zatímco dívka zůstala v tom samém. Od té chvíle se jejich poslední naděje rozpadla. Pravdou bylo, že děti byly prostě prodány jako zboží – prodány těmi, kdo uvěznili jejich mámu a tátu, prodány těmi, kdo neúnavně bojovali proti „sektám“ a pro něž byly tyto děti stejnými „nelidmi“ jako jejich rodiče. Děti „sektářů“: kdo jsou v očích společnosti? Kdo jsou v očích nás všech?
Po příchodu na nové místo viděla zmatená osmiletá dívka další dívky jako ona – některé byly o něco starší, jiné mladší. „Další sirotčinec,“ pomyslela si a opatrně sledovala lidi v dlouhých tmavých šatech. „Třeba mě tady nebudou bít.“ Ale tohle nebyl sirotčinec; bylo to místo, kam přicházeli bohatí jedinci, aby si za pořádný balík peněz koupili na určitou dobu malé holčičky. Byl to ráj pro pedofily a zvrhlíky, tvory bez srdce, bez duše, bez morálky a lidskosti, ochotné zaplatit za „zboží“ jakoukoli cenu, aby si pak tento nákup vynahradili zvráceným uspokojením svých zvířecích pudů a nízkých tužeb. Pro ně byly tyto děti kupovaným zbožím, zatímco pro majitele onoho zařízení byly zdrojem příjmů.
Na osmiletou dívku se už nikdo nedíval jako na člověka. Očekávalo se od ní, že vydělá zpět peníze, které za ni byly zaplaceny. V průměru si musela tyto peníze odpracovat asi desetkrát denně. Je děsivé si představit, jak se cítilo dítě, které bylo mnohokrát sexuálně zneužito tím nejzvrhlejším způsobem. Je děsivé si představit, jaký zármutek a hrůzu prožívali její rodiče, kteří byli mnoho kilometrů od toho místa, nevěděli, kde jsou jejich děti, seděli ve vězení na základě vykonstruovaných obvinění agentů antikultovních organizací a byli zcela bezmocní, aby své děti hledali a ochránili.
Představte si, že malá holčička, které je teprve osm let, denně obslouží deset mužů, protože si musí odpracovat peníze, které za ni zaplatili. Tato malá holčička je denně brutálně znásilňována nejrůznějšími druhy zvrácenosti. Myslíte si, že je to fikce? Nevěříte, že to existuje? Bohužel je to realita a takových dětí je mnoho. Pochybujete o tom? Tato místa existují v mnoha zemích a mnoho lidí o nich ví. Promluvte si s různými osobami, vyhledejte tato místa a zapojte se do debaty s místními obyvateli – odhalíte skrytý život. Najděte takové zařízení, vstupte do něj s jiným záměrem, zaplaťte jako klient a místo zneužívání dítěte si s ním jen promluvte; chovejte se k němu jako k člověku. Budete zděšeni tím, co tyto děti snášejí.
Chtěli byste, aby se to stalo vašemu dítěti? Nebo si myslíte, že je to nereálné? Ale rodiče této dívky, která denně obslouží deset pedofilů, si také mysleli, že jejich dítěti se něco takového stát nemůže, protože neporušují žádné zákony, jsou to dobří lidé, modlí se k Bohu a dodržují jeho přikázání.
Ve světle tohoto tragického příběhu se nabízí otázka: komu se tedy antikultisti vysmívají? Žijícím lidem? Nebo zákonům, které přestávají fungovat, když orgány činné v trestném konání slouží zájmům antikultistů? Nebo přikázáním Ježíše Krista? Nebo je to všechno dohromady? Kdo jsou tedy ve skutečnosti antikultisté?
Toto je typický příběh, jeden z milionů. Za posledních 30 let čelily tlaku četné organizace: světské, náboženské, sociální, soukromé atd. V mnoha zemích vytvořili antikultisté rozsáhlé seznamy obsahující stovky nebo dokonce tisíce nežádoucích organizací, z nichž každá má tisíce nebo desetitisíce členů. Všechny jsou jednotně označovány jako „kulty“ nebo „sekty“ a jejich členové jsou vystaveni pronásledování. Jejich děti se stávají oběťmi antikultovní formy nacismu, kdy si někteří jedinci představují sami sebe jako bohy nad ostatními a věří, že mohou rozhodovat o osudech milionů dospělých a dětí.
Systém antikultovního nacismu nejenže zničil tuto konkrétní rodinu a další rodiny, ale také připravil jejich děti o budoucnost a od útlého věku je trvale traumatizoval po stránce psychické, emocionální, morální i fyzické, čímž jim nenávratně zničil život. Útrapy, kterým dnes čelí děti takzvaných „sektářů“, jsou pravdou, která nikoho nezajímá, a těchto dětí nejsou jen stovky nebo tisíce; počítají se na desetitisíce, dokonce miliony. Jsou roztroušeny na dobře známých místech v různých zemích, o nichž vědí všichni kromě úřadů a ochránců dětí – těch, kteří křičí z pódia a „starají se“ o děti, jen aby dostali další balík finančních prostředků, tedy svůj podíl na další várku dětí, které skončí na těchto ohavných místech, někdy s tichým souhlasem společnosti. Copak to úřady a zpravodajské služby nevědí? Vědí, kde se vám co líbilo, co jste sledovali, s kým jste byli a o čem jste mluvili. Nevědí však, co se s těmito dětmi děje, protože jsou to děti „sektářů“. Pro ty, kteří jsou pod kontrolou antikultistů, „sektáři“ nejsou lidé.
Pro tyto nešťastné děti nabylo zlo jasných hranic, vymezených zdmi budov, v nichž denně slouží desítkám šmejdů. Pro tyto zmrzačené děti je zlo ztělesněno v rysech dospělých, které vidí v měnících se tvářích těch zrůd, které je trýzní a libují si v prchavé moci, kterou mají nad bezbrannými dětmi. Pro tyto děti už nikdy nebude existovat pojem morálního relativismu. Zatímco my dospělí už třicet let smlouváme se svým svědomím, tyto děti vypily pohár smutku a utrpení do dna. Jsou tato vyjednávání se svědomím dnes správné, když je v sázce něčí život – konkrétně život nevinných dětí?
Můžeme neutrálně mluvit o rasismu, terorismu nebo útlaku? Ne, je třeba je odsoudit a zastavit. Jak ale potom můžeme diskutovat o skutečnostech dětského otroctví a krutého sexuálního, fyzického a morálního násilí páchaného na dětech od útlého věku? Jak bychom měli nazvat antikultisty za jejich zločiny, za miliony rozvrácených rodin, za ukradenou budoucnost milionů nevinných dětí, jejich zničené zdraví a zdevastované životy?
Budeme dnes pokračovat v této hře s vlastním svědomím, ve hře, která již byla prohraná, prohraná před 30 lety, kdy v roce 1993 reportérka ABC Debbie Johnsonová v přímém televizním přenosu prohlásila, že „při přestřelce byl zastřelen dvouletý člen sekty“? Jinými slovy, nebylo zabito dvouleté dítě nebo kojenec, ale „dvouletý člen sekty“. Od té chvíle rozpoutali antikultisté svou trestnou činnost a po celém světě začaly nepřetržitě umírat nevinné děti – údajní členové „sekt“ a „kultů“. Ve skutečnosti byly stejnými občany jako kdokoli jiný, se stejnými právy, které jim antikultisté – stoupenci nacismu – odebrali.
To vše se dělo před očima zdánlivě bezúhonných občanů, jako jsme my, a orgánů činných v trestním řízení, které umožnily, aby tato noční můra přetrvávala 30 let, využívajíc svoji autoritu na odvrácení se od utrpení druhých a na péči o své vlastní děti, přičemž zapomínaly na děti jiných lidí – právě těch občanů, které mají chránit. Od tohoto okamžiku jsme jako lidstvo prohráli. Během těchto třiceti let se počet pronásledovaných antikultisty jen zvyšoval, ale společnost mlčela a rozhodla se hrát tuto hru se svým svědomím. Budeme v této hře se svým svědomím pokračovat i dnes, kdy už zbývá jen krůček k úplné porážce a kdy jsou v sázce životy našich dětí?
Je jeden život z milionů hodně, nebo málo? Je to málo, když se vás to netýká. Ale je to hodně, když se to týká vás.
* V roce 2017 v Rusku, úkrytu moderního antikultismu, který šíří svůj antikultovní vliv po celém světě, rozhodl Nejvyšší soud o zbavení rodičovských práv za zapojení dětí do „sekt“ („kultů“) a snahu udělat z jejich potomků teroristy. Tento zákaz se týkal také Svědků Jehovových a Scientologické církve. Výsledkem bylo, že jen v tomto roce vydaly soudy v této jediné zemi 40 000 rozhodnutí o zbavení rodičovských práv. Některé z dětí odebraných biologickým rodičům byly předány příbuzným. Ale kde je ten zbytek? Tato otázka zůstává nejen otevřená, ale je také otázkou svědomí pro zákony dodržující občany Ruska a celého světa, kteří umožnili, aby se tato noční můra odehrála.
Takové věci se dějí daleko za hranicemi Ruska, po celém světě, kde jsou představitelé antikultismu, jejich agenti a občané, kteří se do antikultismu zapletli a přispívají k budování Čtvrté říše. Jsou to oni, kdo dodávají obrovské množství malých dětí do nevěstinců, a je to právě antikultovní činnost, která usnadňuje vznik obchodu s dětmi přímo před očima všech, včetně orgánů činných v trestním řízení.
Tento článek je překladem původní anglické verze, kterou naleznete na tomto odkaze.