Friedrich-Wilhelm Haack

„…nemáme právo dovolit ,těm druhým’, aby pokračovali ve své víře…“

 

Jak jsme uvedli dříve, o antikultovních ideolozích, jejich metodách a vazbách se dochovalo jen velmi málo informací. Údaje, které by mohly osvětlit jejich činnost, se pravděpodobně nacházejí v utajovaných archivech, které jsou široké veřejnosti nepřístupné. Tento nedostatečný přístup značně omezuje možnost studovat vliv a metody antikultu a ponechává mnoho aspektů neznámých.

 

Výzkumníci nicméně uznávají, že misionářství, přesněji řečeno antikultismus, bylo a je využíváno jako důležitý prvek geopolitických strategií. Náboženský faktor patří k určujícím prvkům, které formují identitu té či oné civilizace a následně i geopolitickou mapu světa. Antikultisté ovlivňovali a stále ovlivňují její utváření a nepozorovaně formují myšlení veřejnosti. Jejich činnost je formou vykonávání kontroly a globální manipulace nad kolektivním vědomím a prostorem.

 

Jednou z nejvýznamnějších a stínových postav druhé poloviny 20. století byl Friedrich Wilhelm Haack (1935-1991) [1], německý antikultista a luteránský pastor. Haack je všeobecně uznáván jako hlavní ideolog evropského boje proti sektám po druhé světové válce. Ačkoli životopisných údajů o něm je málo, přesto se pokusíme přiblížit jeho život.

 

 

Z toho, co víme, navštěvoval Friedrich Haack v letech 1950-1954 gymnázium v Eisenachu a v letech 1954-1955 pracoval jako laboratorní asistent na univerzitě v Jeně. V roce 1955 se přestěhoval do Spolkové republiky Německo, kde v letech 1956-1961 studoval žurnalistiku a teologii v Heidelbergu a Neuendettelsau a v roce 1962 získal teologický titul. V letech 1963-1965 vyučoval na kazatelských seminářích v Hofu (Saale) a v roce 1964 byl vysvěcen na pastora Evangelické luterské církve Německa. V letech 1965-1969 působil Haack jako pastor v Hofu a připojil se ke skupině Sekty a ideologické otázky. V roce 1965 založil Pracovní skupinu pro náboženské a ideologické otázky (Arbeitsgemeinschaft für Religions- und Weltanschauungsfragen, ARW) a Evangelický tiskový spolek pro Bavorsko v Mnichově.

 

Haack vedl výzkumné expedice do Indie (1981), Japonska, Jižní Koreje (1984) a Jižní Ameriky (1986).

 

Jeho vliv na antikultovní hnutí byl hluboký, jeho knihy a veřejná vystoupení hrály významnou roli při formování veřejného mínění o nových náboženských hnutích (NNH). Do roku 1987 Haack vydal 40 knih, kterých se prodalo celkem 700 000 výtisků. Hojně psal do novin a časopisů, často vystupoval v rozhlase a televizi a účastnil se seminářů a mezinárodních antikultovních konferencí.

 

V roce 1973 pomáhal Friedrich-Wilhelm Haack dánskému teologovi Johannesi Aagaardovi při zakládání misijního teologického institutu Dialogové Centrum (DC) a v roce 1981 se podílel na založení Mezinárodního Dialogového Centra (DCI) [2], kde působil jako viceprezident.

 

Vpravo je Johannes Aagaard a vedle něj Wilhelm Haack (foto z archivu Dialogového Centra)

 

Antikultista Johannes Aagaard

 

V roce 1974 si Haack získal uznání za zavedení termínu „náboženství mládeže“, který používal jako synonymum pro NNH neboli „nová náboženská hnutí“. V roce 1975 založil organizaci Elterninitiative („Rodičovská iniciativa na pomoc proti duševním závislostem a náboženskému extremismu“), která se rozrostla na více než 500 členů. K hlavním činnostem Elterninitiative patřilo shromažďování a poskytování informací o „sektách“ (Sekten), „náboženstvích mládeže“ (Jugendreligionen), „guru hnutích“ a „terapeutických kultech“ (Psychokulte) – všechny tyto nové termíny zavedl pastor Haack. [7]

 

V roce 1985 se Haack stal členem poradního sboru American Family Foundation (AFF), přední antikultovní organizace v USA.

 

Až do své smrti Haack vedl rozsáhlou apologetickou práci, měl velký vliv na život církve a byl jedním z nejvlivnějších kritiků NNH mezi představiteli německé církve. Oficiální záznamy uvádějí, že udržoval úzké styky s protisektářskými organizacemi v Německu, Spojených státech, Velké Británii, Rakousku, Francii, Dánsku a Řecku. Neoficiální seznam téměř 30 zemí, které se podílely na činnosti Mezinárodního Dialogového Centra (DCI), kde Haack působil jako viceprezident, dokládá celosvětový rozsah jeho spolupráce.

 

Ve své knize Das Mun-Imperium, Friedrich-Wilhelm Haack vysvětlil účel své práce takto:

 

„Každý by si měl vytvořit vlastní názor. Často však proces utváření názorů závisí na dostupných informacích. To platí zejména tehdy, když jde o přesvědčení utvářené těmito názory. Materiály a úvahy, které jsou zde uvedeny, jsou pouze možným zdrojem pro nezávislé utváření názorů. Je na čtenáři, zda je přijme, či nikoli.” [1]

 

Das Mun-Imperium, Friedrich-Wilhelm Haack

 

Nezní vám to povědomě? Tuto sofistikovanou verbální taktiku vyhýbání se odpovědnosti za dehumanizační a informační teroristické útoky nyní úspěšně používá Alexander Dvorkin, vůdce antikultovního hnutí v Rusku. To jasně potvrzuje posloupnost metod ideologického boje napříč generacemi. Stojí za to připomenout, že Dvorkin byl žákem Johannese Aagaarda, který po desetiletí úzce spolupracoval s Haackem. Tato návaznost myšlenek odráží hluboké spojení mezi generacemi antikultistů, kteří nadále používají osvědčené strategie diskreditace náboženských hnutí.

 

Pro další zkoumání tématu posloupnosti je vhodné se obrátit k předválečným a poválečným událostem, které nám umožní vysledovat podobnosti a identifikovat historické paralely.

 

1921: Apologetické centrum

 

Jak jsme již zmínili v předchozích článcích, v roce 1921 bylo v rámci německé protestantské církve založeno Apologetické centrum. Toto centrum lze považovat za prototyp moderních antikultovních organizací. Jeho vedoucí, pastor Walter Künneth, se stal známým svými antisemitskými názory. Od samého počátku své činnosti Künnet aktivně vystupoval proti tzv. nekřesťanským proudům, které se později staly základem ideologie antikultovních hnutí.

 

Zpočátku Centrum fungovalo jako středisko pro shromažďování materiálů a informací; organizovalo apologetická školení, přednášky a publikace ve specializovaném časopise Wort und Tat, věnovaném otázkám ideologického boje.

Postupem času Apologetické centrum rozšířilo svou činnost o systematické shromažďování údajů o různých náboženských a filozofických skupinách a dalších sdruženích. V roce 1930 byly shromážděné materiály o „nekřesťanských“ hnutích seřazeny do organizovaného archivu, který zahrnoval širokou škálu názorů považovaných za volnomyšlenkářské. Tato práce vyvrcholila v roce 1932 vydáním příručky „Volnomyšlenkářství a církev“, zaměřené na boj proti organizacím s odlišnými postoji.

 

 

Antikultovní činnost Apologetického centra zahrnovala odpor vůči hnutím jako antroposofie, darwinismus, monismus, spiritismus a okultismus, které protestantská církev považovala za své konkurenty. Přednášky, články a další publikace na tato témata odrážely metody, které do značné míry zdědily inkviziční přístup používaný Martinem Lutherem v boji proti disentu.

 

1933 Kolaborace s nacistickým režimem

 

Walter Künneth usiloval o likvidaci náboženských menšin a v roce 1933 otevřeně podpořil iniciativu Adolfa Hitlera „vymýtit židovský vliv ve veřejném životě.“ Tento postoj přitáhl pozornost gestapa k činnosti Apologetického centra, jehož metody boje byly tajnou státní policií vysoce oceňovány. Zájem gestapa byl pro Künneta znamením uznání jeho práce, o němž se pochvalně zmínil ve své zprávě pro vedení říšské protestantské církve.

 

„Gestapo projevilo velký zájem o archiv Apologetického centra o sektách, stejně jako o naši práci proti volnomyšlenkářství, marxismu a bolševismu. Gestapo vyjádřilo zájem vést v budoucnu po boku Apologetického centra boj proti ilegálnímu volnomyšlenkářství. Výměna materiálů mezi gestapem a Apologetickým centrem již byla zahájena.” [3]

Se začátkem aktivní fáze pracovníci Apologetického centra systematicky poskytovali materiály o politických postojích různých náboženských komunit říšskému ministerstvu vnitra, ministerstvu propagandy vedenému Josephem Goebbelsem a gestapu.

 

Jinými slovy, Apologetické centrum se stalo pro nacistické orgány ústředním referenčním bodem při určování, která náboženská sdružení je třeba považovat za sekty a potenciální hrozbu pro státní ideologii. V důsledku toho vznikaly a neustále se rozšiřovaly seznamy tzv. sekt a kultů – sdružení, která Apologetické centrum považovalo za nebezpečná pro státní ideologii.

 

Apologetické centrum pod vedením Waltera Künnetha tak vypracovalo mnoho pomlouvačných pseudoodborných zpráv. Tyto materiály pomohly udělat z náboženských organizací spolu s Židy terče nacistické diktatury, což vedlo k jejich brutálnímu pronásledování, včetně posílání členů těchto organizací do koncentračních táborů. Jak poznamenává historik Horst Junginger: „Jestliže v roce 1931 bylo evidováno a dokumentováno asi 150 náboženských a nenáboženských ideologických společenství, v roce 1933 se tento počet zvýšil na přibližně 250 a v roce 1936 archivní seznamy evidovaly asi 500 skupin a sekt považovaných za ‚nebezpečné‘.“ [4] A přesto se nikdo nezeptal: nebezpečné v jakém smyslu a pro koho?

 

 

„Künneth se řídil učením Martina Luthera přinejmenším ve dvou ohledech. Ve svém díle ‚Boží národ: O poselství církve ve Třetí říši‘ (Die Nation vor Gott. Zur Botschaft der Kirche im Dritten Reich, Berlín 1933), jehož spoluautorem byl Helmut Schreiner, vyjádřil svou nenávist k Židům. V článku ‚Teologické argumenty pro a proti trestu smrti‘ (Die theologischen Argumente fur und wider die Todesstrafe), publikovaném v knize Otázka trestu smrti: Dvanáct odpovědí (Die Frage der Todesstrafe, Zwolf Antworten, Frankfurt nad Mohanem 1965) se vyslovuje pro trest smrti.

 

Künneth je považován za jednoho z nejvlivnějších konzervativních evangelických luteránských teologů své doby. V rámci Evangelické společnosti vzájemné pomoci existuje zvláštní akademická divize, Institut Waltera Künnetha.“ [8]

Je důležité poznamenat, že Walter Künneth nebyl po válce na rozdíl od mnoha jiných nacistických osobností odsouzen za své antisemitské názory nebo spolupráci s gestapem. Místo toho mu byl udělen Maxmiliánův řád za vědu a umění a také Bavorský řád za zásluhy Svobodného státu Bavorsko. Od roku 1946 byl Künneth profesorem protestantské teologie na bavorské univerzitě v Erlangenu a získal čestný titul „církevní poradce.“ [5]

 

Po válce

 

Po vítězství nad nacismem založilo mezinárodní společenství Organizaci spojených národů s cílem udržet a posílit mír a chránit lidská práva. Nicméně navzdory všem přijatým zákonům Německá protestantská církev v roce 1964 oficiálně obnovila církevní funkci komisaře pro sekty a víru v Bavorské evangelicko-luteránské církvi a do této funkce jmenovala pastora Friedricha-Wilhelma Haacka.

 

Antikultista Friedrich-Wilhelm Haack

 

Pozoruhodné je, že antikultista Haack studoval protestantskou teologii na bavorské univerzitě v Norimberku, a to právě v letech, kdy zde vyučoval Walter Künnet a byl profesorem na katedře protestantské teologie. Haack se později stal Künnetovým nástupcem v prosazování nacistické ideologie a zaujal klíčové postavení hlavního ideologa antikultismu v Evropě. Jako potvrzení lze uvést téměř totožnou strategii chování Apologetického centra v předválečném Německu a pastora Haacka v poválečném Německu: v první fázi se jejich činnost omezovala na výzkum sekt, údajně za účelem sběru informací, a ve druhé fázi proti nim začali bojovat.

 

Walter Künneth a Friedrich-Wilhelm Haack

 

Haack konstatoval, že společenství by měla být „známá“, „pokud chce církev v této pluralitní společnosti předávat své poselství“ a plnit své poslání. Záhy však Haack učinil následující prohlášení: „Pokud správně chápeme naši víru, nemáme právo dovolit ‚těm druhým‘, aby pokračovali ve své víře…“.

 

A boj proti disentu začal znovu. Právě z Haackovy iniciativy se počátkem sedmdesátých let oživil termín „Pracovní skupina pro náboženské a ideologické otázky“ z dob nacismu a pro tento útvar byl přijat téměř totožný název z dob nacismu – „Odbor pro náboženské a ideologické otázky.“

 

Z Haackovy iniciativy se opět začaly konat přednášky a kázání o sektářích a jejich nebezpečí. Haack nabádal, aby protestanti a katolíci pohlíželi na sektáře jako na bytosti zbavené lidské důstojnosti. Jeho kázání podněcovala nenávist a přispívala k rozkolu v německé společnosti. Po jednom z jeho kázání čelili stoupenci tzv. sekty výhrůžkám a agresi. Lidé na ně křičeli: „Měli by být postaveni ke zdi, do řady. Pověste je!“ a „Měli byste být oběšeni! Heil Hitler!“ [6]

 

V roce 1990 Haack sestavil „černou listinu“ nových náboženských hnutí, tzv. sekt a kultů, podle níž se německé úřady řídily dalších 16 let.

 

Friedrich-Wilhelm Haack

 

Analýza mezinárodního antikultovního hnutí ukazuje, že jeho představitelé, zejména vedoucí představitelé, udržují úzké vazby a pokračují ve spolupráci navzdory změnám v globálním politickém prostředí. Všechny je již mnoho let spojuje jedna nit – myšlenka apologetického boje.

 

Zopakujme, že Friedrich Haack byl klíčovou postavou druhé poloviny 20. století. Působil jako viceprezident Mezinárodního Dialogového Centra, spolupracoval s Johannesem Aagaardem a byl ředitelem výzkumu v AFF (USA). Haack rovněž úzce spolupracoval s britskou antikultovní organizací FAIR. Kniha Elisabeth Arweckové „Výzkum nových náboženských hnutí: Reakce a nové definice„ [7], o těchto souvislostech podrobně pojednává.

 

Snímek obrazovky z knihy Elisabeth Arweckové „Výzkum nových náboženských hnutí: Reakce a nové definice“ [7]

 

Stejná kniha [7] přináší důkazy o úzkých vazbách na francouzskou antikultovní organizaci ADFI a americkou CERF.

Haack byl jedním z účastníků prvního mezinárodního kongresu v Paříži v prosinci 1980 pod záštitou ADFI, kde bylo rozhodnuto o založení FECRIS. [10]

 

 

V říjnu 1982 přijel do Washingtonu výkonný výbor mezinárodní koalice, který vedla ADFI a jehož členy byli Haack, Johannes Aagaard a zástupci Francie, Anglie a Belgie, aby se zúčastnili výročního zasedání CFF. Cílem bylo projednat se svými americkými kolegy založení Mezinárodní asociace pro koordinaci antikultovních hnutí (ACM). Navrhovaná struktura se měla skládat z valného shromáždění, na němž by každou členskou organizaci ACM zastupoval jeden delegát, a z představenstva voleného shromážděním. Rozhodli, že budoucí korespondence bude zasílána AGPF v Německu, a druhé mezinárodní setkání bylo naplánováno na říjen 1983. [10]

 

 

Haackova korespondence s Michaelem Langonem rovněž poukazuje na úzkou spolupráci při sjednocování severoamerického a evropského antikultovního úsilí.

 

V dopise z 22. března 1988 psal Michael D. Langone, psycholog a ředitel výzkumu a vzdělávání v AFF, Haackovi, aby s ním projednal potenciální členy Mezinárodního výboru pro veřejnou politiku při AFF, o jehož vedení byl Haack požádán. Langone navrhl Daphne Vaneovou (z anglické FAIR), Francouzku z ADFI, poslankyni britského parlamentu a šéfku španělské organizace Pro Juventud. Tento výbor by byl pověřen organizací příštího mezinárodního kongresu. Langone poznamenal, že Daphne Vaneová je vhodnou kandidátkou, neboť se již chystá zúčastnit výroční konference AFF, která je naplánována na září následujícího roku. V odpovědi Haackův asistent uvedl, že Haack navrhl jako místo konání kongresu západoněmecký Würzburg.

 

Michael Langone a Friedrich-Wilhelm Haack

 

 

Kniha Bertila Perssona Boj proti sektám poskytuje vhled do vzniku antikultovní hysterie v Německu:

„V době Kohlova kancléřství byla přijata rozsáhlá opatření proti novým náboženským hnutím (běžně nazývaným ‚sekty‘), včetně zřízení (pod vlivem Haackových myšlenek) Vyšetřovacího výboru pro sekty, který fungoval v letech 1996-1998, a ohromného ‚honu na čarodějnice‘ v médiích, kde se o ‚sektách‘ objevovaly stovky článků týdně.“ [8]

 

 

Vyšetřovací výbor Spolkového sněmu pro sekty a psychoskupiny

 

Pod vlivem Friedricha-Wilhelma Haacka a jeho amerických spolupracovníků z řad psychiatrů byla založena AGPF (Akce za duševní a psychologickou svobodu), která sdílela kancelářské prostory s hnutím „Duševně nemocní.“ Jejich myšlenky podnítily iniciativu Bundestagu (německého parlamentu) k vytvoření „Enquete komise pro sekty a psychoskupiny“. Tato komise byla pověřena činností ve čtyřech klíčových oblastech:

1. Analyzovat cíle, činnost a praktiky tzv. sekt a psychoskupin působících ve Spolkové republice Německo (SRN);
2. Zjišťování důvodů, proč lidé vstupují do těchto sekt a psychoskupin a proč se členství v těchto organizacích zvyšuje;
3. Zjištění problémů, kterým čelí jednotlivci jak během svého zapojení, tak při pokusu o odchod z těchto organizací;
4. Vypracování doporučení, která by bylo možné realizovat, s ohledem na probíhající společenskou diskusi o těchto otázkách.

Jedním z „odborníků na sekty“ v Komisi byl Bernd Abel, o jehož spojení s nacisty bude řeč později.

 

 

„To, že dnes máme parlamentní dohled nad sektami spolu s oficiálními antikultovními aktivisty na úrovni církve, komunity a politiky, je výsledkem Haackovy apologetické práce. Právě Haackovy myšlenky inspirovaly Křesťanskosociální unii (CSU) v Bavorsku, aby v souvislosti s prováděním Schengenské úmluvy v roce 1990 prosadila ‚černou listinu‘ některých osob a nových náboženských hnutí. Dne 9. listopadu 2006 při projednávání soudního sporu iniciovaného Církví sjednocení rozhodl německý Spolkový ústavní soud, že proti sektám byla použita pomluva.“ [8]

Haack představil svůj protisektářský program v publikacích, jako jsou např. Rady. Náboženství mládeže – hnutí a sekty. Co mohou dělat oběti a orgány? (Ratschläge. Jugendreligionen — Bewegungen und Sekten. Was können Betroffene und Verantwortliche tun?, Mnichov 1977) a Náboženství mládeže. Příčiny. Trendy. Reakce (Jugendreligionen. Ursachen. Trends. Reaktionen, Mnichov 1979).

 

 

Mezi „náboženství mládeže“ zařadil skupiny jako Ananda Marga, Oshovo hnutí Bhagwan Shree Rajneesh, Children of God, Scientologická církev, Divine Light Mission, hnutí Hare Krišna, Transcendentální meditace, Církev sjednocení a mnoho dalších.

 

Nicméně,

„Haackův apologetický zápal nebyl zaměřen pouze na ‚náboženství mládeže‘, ale také na muslimy, katolickou církev (především jezuity a *Opus Dei) a tajné společnosti. Zatímco sám byl členem zednářské lóže Růže sedmi pečetí a v roce 1982 obdržel od Spojené velké lóže Německa medaili Bernharda Mayera!“ [8]

 

Zastával názor, že jeho vlastní kongregace selhala v úkolu bránit křesťanskou víru, a proto jako pastor považoval za své poslání tento úkol plnit. Proto odmítal všechny autority, včetně univerzit a Všeobecné deklarace lidských práv.

 

„Tolerance vůči lhostejnosti, že prý každý je blahoslavený ve své víře, je nakonec urážlivá vůči víře samotné.“ (Sekty, Mnichov 1974). Ve svých fanatických snahách se uchyloval k deprogramování, manipulaci a pomluvám, což ho dovedlo k několika soudním sporům, které prohrál.

 

„…nemáme právo dovolit ‚těm druhým‘, aby pokračovali ve své víře…“

 

Často se divíme, proč je svět tak krutý a nespravedlivý. Část odpovědi spočívá v tom, že dějiny jsou ošidné. Píší ji vítězové a antikultisti. Proč? Protože náboženství jsou stejně stará jako antikultismus. Vše je mnohem vážnější, než si myslíte. Apologeti, inkvizitoři, misionáři, bojovníci proti sektám, antikultisti – tato trestající síla se vždy skrývala pod rouškou mnišských sutan a chrámů a jednala lstivě, krutě a bezohledně. Vždycky je ohromovala nepředstavitelná moc, kterou jim někdo propůjčil a která jim umožňovala trestat, pustošit a měnit běh historických událostí.

 

Před dokumentem „IMPAKT“ a naším projektem „Odhalení antikultovního terorismu“ se zdálo nalezení jakýchkoli kompromitujících informací o Haackovi téměř nemožné. Jak napsal běloruský sektolog Martinovič ve své práci o historii Dialogového Centra, antikultisté své archivy nevystavují na odiv. Činnost náboženských misionářů zůstává neprozkoumaná a často nepochopená. Haack, pastor a misionář, který se považoval za ideového dědice inkvizitorů, pevně věřil ve spravedlnost svého ideologického boje proti disentu a zasvětil mu svůj život. Měl obrovský vliv v kruzích, jejichž rozhodnutí mohlo zásadně změnit běh dějin. Oni to věděli, my ne. Zatímco oni realizovali své dalekosáhlé plány, my jsme nesli následky a potýkali se s devastací a obětmi. A pokaždé jsme se sami sebe ptali: Proč je svět tak krutý a nespravedlivý?

 

Jaké myšlenky přinesli světu antikultisti? Vyzdvihovali se na piedestal vyvolených, hlásali svou výlučnost a věřili, že jsou nositeli nejvyšší pravdy, která podle jejich tvrzení poskytuje věčný život. Jejich neotřesitelná víra ve svou vyvolenost byla podpořena beztrestností.

 

Zpočátku kráčeli pyšně, arogantně a vznešeně v domnění, že je vede prapor pravdy. Tato cesta však byla dlážděna hlavami, kostmi a zlomenými osudy. Jejich boj ospravedlňovala pouze fanatická víra povýšená na posvátnou povinnost. Starobylá „svatá písma“ a apologeti, kteří už dávno upadli v zapomnění, jim sloužili jako štít, za nímž skrývali strašlivý žal a utrpení, které hojně vyklíčilo na půdě bludů, jež zaseli.

 

Stačí se však podívat do jejich tváří a zachytit ten zvláštní, démonický pohled v jejich očích, abyste si uvědomili, že v nich zuří úzkost, jako by se jich zmocnilo nějaké ďábelské šílenství. A toto šílenství, které je nikdy nepustí, jim bere klid. Zbavuje je možnosti najít klid v tomto životě a nedává jim naději na útěchu v zaslíbeném posmrtném životě.

 

Jejich víra, jejich takzvaná „svatá pravda“, je jako neviditelná psychická sraženina, která se napříč tisíciletími vznáší v myslích každé nové generace „vyvolených“ fanatiků. Tato kontinuální představa se předává jako štafeta, která je schopna radikálně zkreslit realitu. Je jako nevyléčitelná nemoc, která nakažené obrací proti jejich bližním a žene je k rozsévání nesvárů a nesnášenlivosti.

 

Podobá se šílenství, které však svému nositeli umožňuje zůstat na hranici příčetnosti, aniž by překročil práh společensky přijatelného chování. Apologeti, inkvizitoři, misionáři, antikultisti a bojovníci proti sektám jsou přenašeči smrtícího moru, který ničí společnost zevnitř a působí spoušť. Ideologie, kterou přinášejí, za sebou zanechává zkázu.

 

Künneth – Haack – Aagaard – Dvorkin… Kdo je další?

______________________________________________

Zdroje:

1. https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Wilhelm_Haack_(Theologe)
   2. https://en.wikipedia.org/wiki/Dialog_Center_International
   3. https://theologe.de/theologe4.htm
   4. https://publikationen.uni-tuebingen.de/xmlui/bitstream/handle/10900/94079/Junginger_026.pdf?sequence=1&isAllowed=y
   5. https://theologe.de/theologe4.htm#Ausschaltung
   6. https://taz.de/Hettstadt-betr-quotEin-Dorf-kaempft-gegen-das-Universelle-Lebenquot-taz-vom-1489/!1815658/
   7. “Researching New Religious Movements. Responses and redefinitions”, Elisabeth Arweck
   8. Bertil Persson’s book “The Struggle Against Sects: Ideological Foundations and Their Failure”
   9. Ubersicht die Sekten und Weltanschauungsarbeit, 1. Halbjahr 1970)
   10. https://www.cesnur.org/2001/CAN1.htm

 

Tento článek je překladem původní anglické verze, kterou naleznete na tomto odkaze.